† 03. 12. 2011 | kód autora:
TlFKolikrát člověk může mít rád opravdu z lásky?
Vypůjčil jsem si tuto větu z jedné písně. A ptám se: kolikrát?
Když jdu po ulici a nestydatě pokukuji po každém odhaleném lýtku, stehnu přikrytém snad i zbytečnou minisukní, hlubokém dekoltu, tak rozhodně nemyslím na to, jaké by to bylo (třeba) sedět (ale klidně i ležet) naproti té dané krasavici a dlouze, předlouze se jí dívat do očí a říkat: já tě miluju, opravdu tě miluji.
Myslím jen na to, jak moc bych chtěl aby byla podemnou (nejlépe s roztaženýma nohama).
Problém je v tom, že tady ta touha (i kdyby k jejímu naplnění došlo) vydrží jen pár minut, maximálně desítek minut.
S nabývajícím věkem a zarytou touhou po něčem sladkém, neuchopitelném a něžném, toto prostě nestačí.
Potřebuji něco víc! Něco sladkého (ale ne cukr), neuchopitelného (mít i nemít), něžného (ale ne samet či zajíčka Azurita).
To něco, aby bylo zprostředkováno někým, kdo mi bude schopen vykouzlit úsměv na tváři. Ne vtipy, ne úžasnou sexy postavou, ne znalostí ekonomické situace naší země či vlnové funkce, ale jen a jen svojí přítomností. Aby slzy, jež zaplaví mé oči, byly jen a jen slzy radosti a štěstí z její přítomnosti. Z privilegia, že mohu být s ní.
A tady vyvstává ta otázka, kterou jsem dal jako nadpis této mojí skromné úvahy: Jak se to pozná? Jak to mám poznat? Jak mám poznat, že se budu vedle ní cítit jinak. Jakoby lehčí. Tak, že i deštivý den se promění v jarními paprsky prozářený kousek mého života. Tak že jakékoliv místo na Zemi bude rájem.
To je ten problém. Nepoznám.
Nevěřím na lásku na první pohled. Je to jen slušně vyjádřeno to první, co jsem uvedl. Roztažený nožky.
Ta opravdová, ta jedinečná, nezapomenutelná, bolestivá, nezničitelná (bez ohledu jak moc se snažíte ji pohřbít, zabít) láska vzniká jako následek dlouhodobého vystavení přítomnosti dané osoby. Je to jako intoxikace, otrava, nemoc z ozáření. Čím déle a ve větší dávce budete vystaveni, tím to bude horší. A nakonec vás to může i zabít.
Ale je to to, pro co stojí se bít, pro co stojí trpět i zemřít. Protože to je asi to jediné co tady v tomto světě dává smysl.
Opravdu? Dává smysl se chtít otrávit, ozářit, chtít trpět?
Možná. Třeba je to ta správná cesta k poznání sama sebe, k povznesení. Třeba. V případě mé osoby, musím trpět, abych mohl milovat, abych mohl být šťastný.
Trpím, protože tě nemám, protože tu nejsi se mnou. A budu trpět až tady se mnou budeš.
Budu trpět láskou. Ani nevíš, jak se těším. Už aby to bylo. Já, já budu šťastný. A pak si konečně oddechnu. Budu na konci mojí cesty. Na konci, kdy se s tebou vydám na cestu novou, společnou, naši. A pak každé místo, kam půjdem, bude naším domovem, protože tam budeme spolu. Já a Ty.
Ale co když v časové souslednosti jsi TY, má vyolená, až někde na pátem místě? A nebo dál? Co mám dělat? Mám na tebe čekat? A co když jsem schopen mít již teď rád jinou. Ne tak jako tebe, ale dost na to, abych přestal hledat. Mám to vzdát? A nebo jít dál?
Tak kolikrát? Kolikrát můžu mít rád opravdu z lásky?
Chtěl bych jen jednou, Tebe. Chtěl bych se Tě ptát a říkat následujcí:
Řekl jsem ti posledně, jak moc tě miluji?
Řekl jsem ti posledně, že není žádná jiná, kterou potajmu navštěvuji?
S tebou mám srdce plné radosti, odnášíš všechny mé starosti.
S tebou se cítím prostě nějak lehčí.
A to mně, ale i tobě, svědčí.
† 03. 12. 2011 | kód autora:
TlFPravidelně sleduji televizní seriál dr.house.
nejen kvůli medicínsky zajímavému obsahu, ale i kvůli hlavnímu "hrdinovi".
jeho sama sebou vynucená samota, distance od kohokoliv z okolí, je cosi, co s ním mám společného.
asi s výjimkou toho že já si ji nevynucuji.
já se jen bojím někoho přijmout do svého okolí.
strach, že budu mít rád, strach že ho/ji ztratím, že o něj/ni přijdu.
toto je moje (ale i jeho) cesta ke zkáze.
anglické slovo "house" v tomto kontextu pro mě neznamená dům, domov, kde jste s někým koho máte rádi, ale být sám.
myslíte že se mýlím?
pak vězte, že máte hnusnou kravatu.
